Mrtvé duše ožívají v Městském divadle Brno

„Mrtvé duše ožívají...“ zní skoro tak, jako kdyby v brněnském Městském divadle vylézali zpoza kulis nějací zombíci a sápali se na diváky v první řadě. Kdo má alespoň elementární znalosti literatury, tomu je ihned jasné, že mám na mysli jeden z nejslavnějších románů ruského spisovatele N.V. Gogola. Groteskně vyhlížející, až děsivě realistické dílo v Brně přenesli na divadelní prkna činoherní scény.  Právě zde se obchoduje. Budou se prodávat duše – „mrtvé duše“.

Na ruský venkov přijíždí jistý Pavel Ivanovič Čičikov. Jakmile dorazí do jednoho gubernského města, všichni si ho zamilují. Kdo by si také neoblíbil okouzlujícího, šarmantního, ani hubeného, ani tlustého džentlmena s padnoucím červeným oblekem? Čičikov se postupně seznamuje se členy města včetně samotného gubernátora. Nevynechá pány Líbeznického, Psovského nebo trochu ztřeštěného Nozdreva. Známosti se mu velmi hodí, protože jediné, po čem touží, jsou „mrtvé duše“. Hlavní hrdina totiž využívá přežitku feudálního systému, ukrývajícího se pod rouškou kapitalismu. Jeho úkol zní následovně: objet všechny statkáře a statkářky v okolí a vyloudit z nich jakýmkoliv způsobem co nejvíc mrtvých poddaných, kteří jsou ovšem evidovaní v záznamech jako živí. Při své pouti za dušemi Čičikov, spolu se svým kočím Selifanem, potkává různé typy „pánů“ a „paniček“. A proč tohle všechno? K čemu mu bude sloužit papír se seznamem nějakých mrtvých lidí? Dalo by se to shrnout jednoduchou frází, ve které vyměníme slovo označující něžnou polovičku za to, co bylo obvyklé pro Rusko v Gogolově době stejně jako pro nás ve 21. století: „Za vším hledej prachy.“

20. září 2014 se diváci v Brně mohli ve světové premiéře poprvé setkat s Čičikovem a Mrtvými dušemi na divadelních prknech. Režisérského žezla se chopila dobře známá Hana Burešová, která si sem občas odskočí z pražského domovského Divadla v Dlouhé. Jako parťáka si s sebou přivezla Štěpána Otčenáška, aby společně vytvořili, jak je u nich zvykem, něco neotřelého, nadčasového, přičemž s lehkostí sobě vlastní podávajícího naléhavé, leč dobře stravitelné téma.

Pokud máte v činoherním souboru osobu pyšnící se Cenou Alfréda Radoka, využít ji prostě musíte, což Burešová moc dobře ví. Michal Isteník se jako Čičikov od chvíle, kdy vstoupí na jeviště, chápe pomyslných otěží a už to jede, už to sviští, stejně jako na kluzišti. Ale teď vážně, na Isteníkovi to celé stojí a padá. Jak si na začátku všichni členové města oblíbí Čičikova, tak i vy si úplně stejně oblíbíte Isteníka, který bez mrknutí oka přechází od úlislého obchodníčka lezoucí všem (vy víte kam), až k zoufalému, vlastně hrozně nešťastnému mladému elegánovi. Ve většině jiných herců vidím jejich předešlé role. Nemůžu se zbavit jejich „minulosti“. U něho však došlo k celkovému a zcela dokonalému převtělení se. Jaroslav Matějka coby kočí Selifan s citem „dochutí“, a to zejména trefným humorem, už tak lahodnou hlavní roli. Z dalších postav, kterých na své pouti náš obchodník potkává více než dost – musím si udělat takový malý a soukromý brainstorming. Kdo že mi to ponejvíce utkvěl v paměti? Začnu asi Štěpánovým Nozdrevem – podivně potrhlý, avšak mazaný kamarádíček stejně tak jako bláznivý čert se svítícími karnevalovými rohy v Čičikově snu. Dále nutno zmínit vymazlenou mluvu Alana Novotného (Líbeznický), Jana Mazáka netradičně v ženské roli Shánělky, úžasně odporného Patrika Bořeckého alias Plesnivce. Z ženské části souboru byla dominantní zejména Jana Musilová jako manželka pana Psovského, kterého díky své mohutnosti ztvárnil velmi názorně Zdeněk Junák.

Příjemně překvapily kostýmy, pod kterými se tentokrát podepsala pro mě neznámá Zuzana Štefunková-Rusínová. Nepokoušela se nic modernizovat ani přenášet do současnosti, to však neznamená, že by oděvům chyběl šmrnc a glanc. Právě naopak. Mužskou část osazenstva oblékla více méně „všedně“, tj. košile, sáčko či frak a kalhoty (jediná výjimka byl Nozdrev, na kterém si nelze nepovšimnou pestrobarevné obuvi a celkově jeho ošacení více „hrálo“). Pokud muži působili, dá se říct seriózně, u dam se tedy rozšoupla – extravagantně působící paruky a netradiční šaty, zpod kterých vykukovali záměrně spodní obruče. Obličeje pokryté neproniknutelnou bílou barvou jen dokreslovaly celou absurdnost a odcizenost. Více než scéna, na mě zapůsobilo hudební podkreslení Petra Hromádky, které mi zůstalo v hlavě ještě hodně dlouho, což se u činohry mockrát nestává.

Nejprve jsem byla k tomuto dílo poněkud skeptická. Obávala jsem se, že se představení zvrhne v nudné, starobylé a dnešní době nic neříkající frašce. K mému překvapení se to nestalo. Mrtvé duše jsou protkány jemným a decentním humorem, takže nenudí ani omylem. Ale co je hlavní, předkládají nám různorodou paletu lidských typů a osudů, které mají dnešní době hodně co říct – korupce, lakota, ziskuchtivost, sobeckost a bezohlednost. Všechno tohle je stejně tak aktuální dnes, jako tomu bývalo za dávných dob šlechticů, nevolníků a sedláků. A navíc ten pravdivě mrazivý a hlavně současný odkaz k rozpínajícímu se a všemocnému Rusku!