A kdy se vydat na cestu? Ideálně v noci. Aby to mělo ty správné grády, tak si dáme menší bojovku. Ta, která přežije Noc na Karlštejně, dostane hubičku od pána nebo kmána. Nejšikovnější obdrží hudlana dokonce od samotného Karla IV.
I několikrát za rok jsou nám schopné televizní stanice nacpat pod nos Podskalského filmovou verzi. Ta pro někoho představuje srdcovku, kterou může vidět klidně stokrát, jiný už znuděně koulí očima. Oběma táborům nesmí uniknout muzikálová verze Městského divadla Brno. Představení Noc na Karlštejně bylo původně určeno (jen) pod širé nebe na Biskupský dvůr, ale vzhledem k podzimnímu počasí jsme všichni rádi, že nemusíme, bičování větrem a deštěm, mrznout venku.
Na první dobrou mě trkla do očí dvouhodinová délka, což na MdBácké tříhodinové maratony není zrovna obvyklý čas. Na druhou dobrou jsem se jen trošičku pozastavila nad režisérem v podobě Igora Ondříčka, ale s multifunkčností Mošova kádru jsem již obeznámena. Pevně rozhodnuta férově neporovnávat s filmem obrátím pozornost k obsazení. Kdo ví, proč si představuji Karla IV. jako převysokého chlapáka? (Jo, vím, že byl prcek, ale prostě představivost nezastavíš.) Proto bych čistě subjektivně prohodila Jaroslava Matějku a Jiřího Macha coby král cyperského a jeruzalémského. Zase bych se však ochudila Machův neodolatelný hlásek (omluva na mé straně, co hlásek, spíš hlas jako zvon), protože Matějka ke zpívání moc prostoru nedostal. Jinak se sázelo na jistotu v podobě Ivany Vaňkové jako královny, Zdeňka Bureše jako arcibiskupa nebo purkrabího v podobě Zdeňka Junáka. Duo Slanina & Zelová (bývalá Březinová) v rolích Peška a Aleny – jako fajn, ale necpala bych je úplně všude, osobně se mi už trochu zajídají. Příjemně překvapila převážně činoherní Pavla Vitázková, jež se asi nejvíce drala do popředí z okruhu vedlejších postav.
Není pochyb, že si s Nocí na Karlštejně Městské divadlo drží svůj vysoko postavený muzikálový standard. Nějaké „ale“ to má. První „ale“, zvuková nedotaženost – konkrétně blbnutí portů (tentokrát haprovala hlasitost). Chápala bych to u premiéry. Chápala bych to dokonce u první inscenace sezóny (zvukaři se musejí aklimatizovat pro prázdninách, což však nebyl tento případ). Další „ale“, scéna. Kulisy jezdily, zvedaly se, vše se měnilo, ale přitom tomu něco chybělo. A poslední velké „ale“, kdyby nezaznívaly Svobodovy nesmrtelné songy, asi bych začala maličko zívat. Tím chci jen říct, že zpívající části vyzněly daleko zajímavěji, protože se v nich všichni pěkně hýbali, což zase vyvažovalo ony klidné, statické a místy trochu nudné činoherní pasáže. Každopádně noc na „mužském“ hradu Karlštejn zvládne přežít (vlastně si užít) každý. Tuhle adrenalinovo-romantickou misi doporučuji zejména všem středoškolákům, protože u maturity jako když najdeš.
