„Támhle! Je tam pedikúra s kroužkem místo čárky,“ komentuje svůj další úlovek Denisa Gottwaldová. Právě se studentkou oboru Český jazyk a literatura Filozofické fakulty Masarykovy univerzity strávím jedno studijní odpoledne.
Ostré jarní sluníčko provrtává skla šaliny číslo šest, ze které proti hřejivým paprskům mžourá z okýnka jednadvacetiletá, štíhlá, hnědovlasá dívka. „Zastávka Poříčí,“ protne vzduch příjemný mužský hlasatel, na jehož hlas si Brňáci tak dlouho zvykali. Když křižujeme Mendelovo náměstí, zanechává lovu po pravopisných chybách. Vytahuje sešit. Ukazuje mi zápisky z minulé hodiny. „Tenhle seminář ještě nic není, kdybych tahala materiály na stařenu (předmět staroslověnština, -poznámka autorky). To by moje kabelka vážila o pět kilo víc,“ směje se, zatímco se tramvaj pomalu, ale jistě, šine směrem k Čáře. V cuku letu schovává poznámky ze semináře k české literatuře 2. poloviny 20. století a už se prodíráme nepropustným davem. Je to jako kdybychom se pokoušely plavat v medu.
Máme ještě asi hodinu času než jí, podle jejích slov, začne „Balaštík“ (vyučující předmětu seminář k české literatuře 2. pol. 20. století, -poznámka autorky). Vzhledem k vlahému jarnímu odpoledni nejde jinak, než ji vzít na jedno. Pod Jakuba. Na stojáka. Teda spíše „na sedáka“. Uvelebujeme se na okraj obrubníku do společenství usměvavých spolupijanů a nedopalků smutně se povalujících na zemi. „Na staroslověnštině II. převážná většina opakuje. Je to trochu depresivní, když většinu třídy v daným předmětu tvoří ti neúspěšní,“ pokračuje, zatímco usrkává ze zlatavého moku nadýchanou bílou pěnu připomínající obláček. Denisa na obor český jazyk a literatura nastoupila v roce 2015. Jak nám tekutina ve škopcích ubývá, dozvídám se, že ještě neví, co by po vystudování přesně chtěla dělat. „Chci si zkusit podat přihlášku tento rok na psychologii, taky tady na fildě. Ale nevím, jak to budu stíhat dohromady s tou češtinou, kdyby se to podařilo,“ informuje mě, když si hrajeme na číšníky a šouravým krokem se couráme k výčepu navrátit zpět těžké půllitry, které by pro hubené holčiny mohly sloužit spíš jako skleněné činky.
Čas nemilosrdně pádí vpřed, ač nemá nožičky. Chtě nechtě osedláváme další šalinu. Tentokrát s číslem čtyři. Vlajeme ve stoje a hledáme chabou oporu v oranžových tyčích. Už konečně míříme směr Úvoz. „Je to dneska moje poslední hodina. Před tím jsem měla dopoledne ruštinu a stařenu, ale o tý už jsem se zmiňovala,“ vysvětluje a škaredí se na mě, protože ji chci fotit i zas a opět v šalině plné koukajících lidí. Ale připouští, že většinu času tráví na cestě po městě. Sem a tam, protože budovy filozofické fakulty jsou slušně rozházené. „Takže to bude alespoň autentické,“ směje se, zatímco pochodujeme na místo určení, které je od zastávky až nepříjemně daleko. Padá na mě vojenská atmosféra. Okolní budovy umístěné ve vnitrobloku vypadají jako kasárna. Barák s označením U na mě sice tak děsivě nepůsobí, ale zato uvnitř na člověka dýchne atmosféra, že se v lepším případě ocitl na poliklinice, v horším u zubaře.
Absence výtahu. Uff, to je schodů. S půl litrem tekutiny tlačícím v žaludku dá výšlap vzhůru zabrat. S údivem se obracím na Denisu, když na chodbě procházíme okolo otevřených učeben. Vypadají přesně jako na střední. Katedra. Lavice. „My jsme většinou v takových podobných třídách. Jen přednášky máme v aulách a větších přednáškových místnostech,“ objasňuje studentka češtiny. Čekání na začátek hodiny se zdá být nekonečné. Mám trochu strach. Nepatřím sem. „Neboj, Balaštík tě nevyhodí. Dělá si docházku, ale jen na papír,“ uculuje se Denisa. S pětiminutovým zpožděním přichází k mému údivu docela mladíček. Víc vousů než vlasů. Odměřený. Pak se prezentuje, prezentuje a zase prezentuje. Nudí mě to. No jo, asi ze mě češtinářka nebude. Konečně. Začali rozebírat nějakou knihu. Škvoreckého Zbabělce. Jaká škoda, že jsem je nečetla. Polévá mě studený pot. Každý musí říct svůj názor na hlavní postavu Dannyho Smiřického. Urychleně začínám googlovat. Denisa potlačuje výbuch smíchu a sebevědomě se rozvaluje na židli. Jaké štěstí, že než na mě dojde řada, zazvoní pomyslný zvonek na konec hodiny, kdyby tedy na vysoké škole nějaký byl. Padá mi pomyslný kámen ze srdce takovým způsobem, že ten rachot musí slyšet snad až na mé domovské Fakultě sociálních studií.
Unaveně se vracíme zpět na zastávku. Šalina nám ufrnkne před nosem. „Takhle je to pokaždé, vždycky nám ujede a nejde doběhnout,“ kývá hlavou tentokrát už celý hlouček studentek českého jazyka a literatury. Chvíli čekáme na další čtyřku a mezi tím poslouchám postřehy, drby a poznatky. Zlatá žurnalistika. „Když člověk na češtině neprodlužuje, tak to už je borec,“ dává mému obrazu rám Denisa ve 25tce, když se řítíme z kopce dolů na Mendlák. Hlavou mi prolétne myšlenka, že snad se dostaneme na byt v nějakém rozumném čase. Ale pokud někde zahlédnu chybu, tak ji o tom radši neřeknu. Jinak bychom musely bezpodmínečně vystoupit a gramatický prohřešek nemilosrdně zvěčnit pomocí fotoaparátu.
(Reportáž byla psána ze dne 4. dubna 2016 v rámci předmětu ZUR 108 Publicistické žánry v tištěných médiích vyučovaném na brněnské Fakultě sociálních studií. S laskavým svolením hlavní aktérky je umístěná na tomto blogu.)
