Jak se sežrat zaživa podle Platonova

„Kolem mě se to hemží zlem. Špatnost špiní všechno, čeho se dotkne a já sedím s rukama v klíně, jako bych dávno vykonal kdovíco. Sedím, hledím a mlčím. Je mi třicet, ale ve čtyřiceti to bude úplně stejné jako teď. Já vůbec nevím, co by se mohlo změnit. Dál už si jenom válet špeky, otupělý a naprosto lhostejný ke všemu, co se netýká těla a tělesných žádostí... A smrt!“ V brněnské HaDivadle nastavuje Platonov zrcadlo – pozvolná cesta k vlastnímu sebezničení.

Všechno musí být jednou poprvé. Platí to i o ruském dramatikovi A. P. Čechovovi. Doposud jsem s ním zkrátka jaksi neměla čest. Jeho úplně první hru s názvem Platonov (1881) přejmenovalo experimentální HaDivadlo na Sežer sám sebe a uvedlo v premiéře 26. října 2013. Vlastně samotné HaDivadlo pro mě bylo také úplnou premiérou. Nemohla jsem si vybrat lépe, neboť mladý slovenský režisér Marián Amsler Čechova uchopil dost stravitelně, novátorsky a neotřele (místy až docela provokativně).

Na začátku mě rozhodilo, že uvnitř divadelního sálu to vypadlo spíše jak v nějaké továrně, než v kulturní instituci. Něco, čemu snad ani nedalo říkat jeviště, bylo až proklatě blízko. Ale to už se začal odehrávat náš příběh obyčejného učitele žijícího na ruském venkově. Vedro k padnutí, koupací plato zaplněno podivnou sešlostí. Dámičky Marta a Zina nabízejí angreštový závin. Čechovova oblíbená postava doktora (zde mladý Trileckij) jako obvykle zobe prášky z vlastních zásob. A vodou je zrovna nezapíjí... No jo, jaký otec, takový syn. I Sašenka, doktorova sestra, se vyšla osvěžit s malým v kočárku k vodě. Přichází Platonov, obyčejný chlapík – klasický oblomovský případ. Dítě na krku, neví co s životem. Neví, co se sebou. Kde se bere, tu se bere Vojnicev se Sofií – jeho nová přítelkyně. Pro Platonova žádná neznámá, stejně jako Vojnicevová a konec konců i ta mlaďounká Marie. Není, nebyl a nikdy nebude žádný svatoušek. Myslí si, že nikomu neubližuje. Ne, není jako ten prachsprostý a násilnický Osip. V žádném případě! Jenže život nic nepromíjí. Platonov pomalu ale jistě „požírá“ ostatní, ale hlavně sebe samého: „Člověk, když se narodí, má na vybranou jednu ze tří cest. Žádná další neexistuje: půjdeš napravo – sežerou tě vlci, půjdeš nalevo – sám sežereš vlky, půjdeš rovně – sežereš sám sebe...“

Dala by se očekávat „one man show“ Martina Siničáka (Platonov). Ale nestalo se tomu tak. Siničák vykreslil postavu pestrými hereckými barevnými tóny rozpolcenosti, beznaděje, neschopnosti i bezmocnosti, aniž by zastínil ostatní kolegy a kolegyně. Ostatně i on působil nejpřesvědčivěji při dialozích s Alexandrou Palatínusovou jako Sofii, na které bych vyzdvihla její bezmezné nasazení a odvahu svléknout se. Když už jsme u svlékání, Marián Chalány doslova šokoval (ale možná jsem až moc prudérní, kdo ví). Každopádně Vojnicevovu obsedantně zvrhlou povahu měl vypilovanou do nejmenšího detailu. Pány Lukáše Černocha (mladý Glagoljev) a Jana Grundmana (doktor Trileckij) dávám asi tak na stejnou úroveň. Grundman měl víc prostoru i košatější charakter, ale Černoch zase přinesl potřebnou lehkost a humor. Kapitola sama pro sebe je Jiří M. Valůšek. Z jeho Osipa se bez problémů osypete. Nesmím zapomenout na Táňu Malíkovou jako upjatou, zásadovou šprtku s klasickým drdolem a zajímavým hudebním nástrojem. Také Kamila Valůšková stojí za řeč, i když byla zjevně nemocná, přesto se tím nenechala nijak zastavit a jednou z Platonových milenek podala velmi emotivně a procítěně.

Scénu i kostýmy si vzal starost samotný režisér. V jeho pojetí jevišti dominuje lešení. Jak jednoduché, jak prosté. Ze začátku se proměnilo v koupací plato, následně na něho nasypali hlínu alias lesní cesta (tiše jsem trpěla za toho/ty, co to potom museli uklízet), v druhé půli doprostřed umístil Amsler Platonův pokojík. Oceňuji živou hru na kytaru a zpěv. Nepůsobilo to nikterak násilně nebo nepřiměřeně. Zkrátka to perfektně sedlo. Bála jsem se, protože HaDivadlo spadá pod tzv. experimentální divadla, že na mě bude až moc experimentovat. Ale ono ne. Dostala mě bezprostřední blízkost umělců (z toho jsem paf úplně vždy), ale tady se k tomu přidala 100% vžití se do rolí všech zúčastněných. Smích se střídal s úžasem. Úžas přecházel v hluboké zamyšlení nad tím, jak málo stačí, aby člověk zničil život nejen sobě, ale i jiným, přesněji řečeno jiné. Však slovo „nevěra“ se skládá ze záporky ne a slovesa věřit. Nevěřit v sebe. Nevěřit druhým. Nevěřit vůbec v nic.

Oficiální upoutávka: