Do hlubin brněnského Národního divadla

Ach jo – dva předlouhé měsíce divadelních prázdnin. Pro milovníky kultury tohle období výstižně vystihuje jedno slovo  – nudááá. Můžete sice navštívit pár Letních shakespearovských slavností nebo jiných open air libůstek. „Ale když divadelní budova je prostě divadelní budova!“ Zastáncům tohoto názoru jistě přijde vhod nabídka NdB v podobě letních prohlídek, aneb kurz potápění do Redutovského, Janáčkova i Mahenova moře. Připraveni na důkladný a opravdu hloubkový divadelní ponor? Bez dalšího otálení – vzhůru za oponu a nejen tam!

zdroj všech použitých fotek v článku: http://www.ndbrno.cz/

Nejstarší ve střední Evropě, s moderní příchutí a nějakým tím errorem

Ono pondělní odpoledne jsme započaly (však víte, ve dvou se to lépe táhne) tam, kde jsme v květnu ztroskotaly, tedy spíše docela bloudily, než jsme po dlouhém pátrání našly divadelní sál. Do Reduty by člověk zprvu ani neřekl, že je to divadlo – nevelký bílý dům krčící se na okraji Zelného trhu. Samotná budova trochu klame tělem, zvenku poměrně starobylý nádech, ale uvnitř to už je jiné kafe.

Za minutu dvě nám bylo jasné, že početnou skupinu, dle očekávání, rozhodně tvořit nebudeme. Což o to, nám takové intimčo vyhovovalo. Ani průvodkyni pouhopouhé dvě mladé studentky nezaskočily, neboť se v atriu energicky jala vyprávět něco málo k historii. Dějepis není, nebyl a nikdy nebude moje parketa. Ale tak jenom co jsem stačila zachytit a hlavně co mi zůstalo v paměti. Do minulosti sahá Reduta až do roku 1600, kdy zde město zřídilo jakousi tavernu. Následně došlo k rozšíření, načež přišly požáry a nějaké ty války. Dál si nešlo nezapamatovat, že zde koncertoval jedenáctiletý W.A. Mozart i se sestrou Nannerl. Když se posuneme trochu více do současnosti, poslední rekonstrukce v letech 2002–2005 vtiskla zejména interiéru nynější moderní podobu.

Jakmile tohle výkladové okénko skončilo, konečně jsme se dostaly k nejzajímavější části, a to prolézt Redutu skrz na skrz. Nejprve jsme sestoupily do podzemí (sklepa), které nám svou chladnou náručí poskytlo příjemné osvěžení. Poté jsme opět vyšplhaly na denní světlo, abychom mohly pokračovat obhlídkou šaten, které vypadají útulně, nechybí televize (aspoň v té, do které jsme byly vpuštěny), nějaké ty úložné prostory a samozřejmě něco jako mini koupelna. Vzhledem k poměrně malé velikosti souboru mají herci natolik luxusu, že převážně obývají každý svůj vlastní  „kamrlík“. Nakoukly jsme též do maskérny a k vlásenkářce, kde se za zrcadly kupila spousta fotek z představení. Hopem a skokem – překážkový běh přes vysoušeče (první error, opravdu nemilé, když sem při každé větší bouřce zatéká) a jsme pod jevištěm, kde obdivujeme menší, avšak působivé, jevištní stoly. Prkna, co znamenají svět, přišla na řadu  záhy. Dost mě zarazilo, jak malé odtud vypadá hlediště,

přitom čítá 259 míst. Také jsem žasla nad zajímavě řešenou nápovědou, tj. dvě plazmové TV šikovně ukryté před zraky diváků, na kterých dle potřeby běží text hry. A další error vykoukl na světlo světa, přes nevhodně umístěné zábradlí v lóži se musí první řada naklánět, aby vůbec něco viděla, ale to už zase nevidí druhá řada přes tu před ní... Aby toho nebylo málo, i do samotného sálu se nám občas dostane nezbedná voda, která je znát zejména na dřevěném obložení. No, k Mozartovu sálu, který se využívá pro pořádání koncertů, kulturních a společenských akcí – nejdou odtrhnout oči od rudě vymalovaných stěn, které zdobí vlnovky Petra Kvíčaly, o kterých ještě bude řeč. Zajímavostí a dá se říci dalším error v pořadí – Mozartův sál a samotný divadelní sál těsně sousedí, avšak nešťastně řešený průchod zabraňuje stěhování jakýchkoliv věcí, rekvizit či jiných objemnějších objektů. Když jsme se atriem přesouvaly ke komornímu sálu, na kterém nebylo nic moc k vidění, kromě

toho, že tam leží uložené židle, jsme byly upozorněny na další Kvíčalovy vlnky, tentokráte na podlaze. Zde prý mají znázorňovat divákovy cesty se skleničkou vína o přestávce. Pomalu, ale jistě se blížil závěr naší prohlídky, ještě zbývala osiřelá kavárna s čím jiným než dalšími, už posledními, vlnami Kvíčalovými a posledním errorem. Osiřelá proto, že nikdo nemá zájem o pronájem, neboť architekt jaksi pozapomněl na vchod z ulice, tudíž by byl provoz omezen na chod samotného divadla.

Za dobrou hodinku jsme všechno prošmejdily a s doprovodem jsme se shodly na jednom – je obdivuhodné, že divadlo s tolika nedomyšlenými drobnostmi ještě stojí, že nám ještě nespadlo. Ale teď vážně, osobně mám moderně pojatá divadla ráda, a navíc tady se snoubí tradice s něčím novým a trendovým.  Prostě radost sem chodit. Již se příště neztratím, heč! Nyní hodinka pohov a vzhůru na další „štaci“.

S největším jevištěm v republice, poněkud děsivým funkcionalismem a nespočet piány

I když jsme počítaly s tím, že nám přesun do dalšího kulturního stánku zabere poměrně málo času a dle toho jsme se i zařídily, přesto jsme na Rooseveltově ulici stanuly dost brzy. Ani hledáním vchodu pro zaměstnance, kde měla prohlídka v 16:00 začít, jsme skoro žádné minuty nezabily, neboť ho musí najít i ten, kdo vidí Janáčkovo divadlo tahle zblízka poprvé (viz já). Nu což, „Janáčka“ obklopuje park, takže se půlhodinové čekáníčko dalo příjemně přežít. Zvenku působí budova těžkopádně, děsná spousta oken a ostré pravoúhlé linie... Za deset minut čtyři jsme se pro jistotu přesunuly od sousoší bratří Mrštíků na místo určení, kde jsme se shledaly s příjemný párem, který vypadal též prohlídkově. Průvodkyně, ano opět žena, o maličko mladší než v Redutě, nás poslala sednout dovnitř (asi tušila, že se hodně nachodíme) se slovy, že ještě počkáme na případné opozdilce. Ten se objevil záhy. Postarší zmatený pán se snažil nacpat slečně úplně jiný lístek, protože ten den byl ještě v Mahence. Naše pětice se zdála být kompletní. Nuže s chutí do toho.

Tentokrát jsme nebyli vystaveni velkému návalu historických informací hned na začátku, nýbrž jsme okamžitě vyrazili do terénu. Průvodkyně šikovně dávkovala informace po troškách (pokud ji zrovna nevhodně nepřerušoval onen opozdilý chlápek) během toho, co jsme se nořili hlouběji a hlouběji... Začínala jsem se ztrácet, chodba za chodbou, dveře za dveřmi. S myšlenkou, že odpojit se od skupiny by bylo pro mě v

danou chvíli a s mým chatrným orientačním systémem „smrtelné“, jsem se nějaký zázračným způsobem ocitla v hledišti, které u mě vyvolalo tak zvaný „wow efekt“. Přece jenom 1049 míst, to už je co říct. Když mají v Redutě narváno k prasknutí, tak tady zeje hlediště prázdnotou. Zatímco v Redutě mají primátor a ředitel vyhrazená místa ve čtvrté řadě uprostřed, zde mají dokonce samostatné lóže, každý na opačném konci. My jsme prozkoumali tu primátorovu a dozvěděli se, že pouze z té ředitelovy vedl tunel pod divadlo, tudíž v případě požáru... Jenže to má háček. Tunel se nyní nedaří najít, takže má pan vedoucí smůlu, bude se muset evakuovat s běžnými smrtelníky. Při následné „couračce“ ve foyer, jehož atmosféra na mě nepůsobila vůbec dobře, zřejmě kvůli dosti výraznému předlistopadovému nádechu, naštěstí přineslo rozptýlení hledání Lišky Bystroušky na gobelínu Aloise Fišárka nebo pohled na Axmanovu bustu Leoše Janáčka. Se zájmem jsem též prolétla fotografie baletního souboru a hodila očko na původní kostýmy z prvního uvedení opery Příhody Lišky Bystroušky. Následný přesun na divadelní prkna šel nějak mimo mě.

Najednou jsem tam prostě stála s otevřenou pusou, protože přední jeviště, dvě boční jeviště a ještě k tomu zadní jeviště! Ne nadarmo si z Reduty dělají srandu, že baletky přeskočí z jedné strany na druhou jedním skokem. Tohle je prostě bomba v podobě největšího jeviště v České republice. Železná opona, normální opona, nákladní a prospektový výtah, následné stoupání do provaziště omrknout pověstnou „úzkou lávku“, kvůli které si technici nemůžou dovolit ani gram navíc... Jak rychle jsme vystoupali nahoru, tak rychle jsme opět klesli, a to až pod samotná prkna. Z míry nás prý neměl vyvést ani výtah, kterým jsme se z hrůzou v očích přesouvali ke zkušebnám a šatnám. Byli jsme však ujištěni, že tyhle otřesy jsou prý úplně normální. Díky jisté milé paní, na kterou jsme náhodou natrefili a která nám zapůjčila klíče, jsme ve zkušebním sálu

narazili na první z pián. V baletním sálu chyběla sice zrcadla, ale dva klavíry nechyběly ani omylem. Strhující pohled na brněnskou metropoli přinesl výhled ze zkušebny sboru. V dost klaustrofobicky působící menší místnosti pro baletky další klavír... Pak už zbývaly jen šatny, v jedné z nich pro nás byly připraveny kostýmy z již odehraných představení, které jsme si směli potěžkat i osahat. A pozor – co i v šatně nešlo přehlédnout? No ano, správně! Opět další piánko. Prý jich je v celém Janáčkově divadle tolik, že je nikdo nikdy nespočítal. Hodinky ukazují téměř pět a my se, celý uondaní, ale šťastní z dalšího divadelního „potápění“, vynořujeme u fermanů a vrátnice.

Abyste si nemysleli, že vás nechám jen tak, bez jakékoliv zmínce o historii, tak tady máte nějaké malé info, které jsem stačila pobrat, ale nutno podotknout, že jsem si znalosti musela doma dohledat. Od roku 1910 až do 1958 se konalo hned několik architektonických soutěží, aby následně vyhrál projekt Jana Víška. Výstavba Janáčkova divadla probíhala v letech 1961 až 1965. Slavnostní otevření se uskutečnilo 2. října 1965 již výše zmíněnou operou Příhody lišky Bystroušky od Leoše Janáčka. Před sedmi lety jistě přišly vhod opravy vnitřních prostor i výměna elektroinstalace. Návštěvníky divadla potěší nově zbudované podzemní parkoviště, které je pro veřejnost otevřeno od prosince 2013 a z kterého se diváci dostanou pohodlně do foyer pomocí výtahu.

Co ve mně „Janáček“ zanechal? Dá se říci, že rozporuplné pocity, na jednu stranu monstrózně a grandiózně vyhlížející budova, avšak namlsaná z hyper moderního interiéru Reduty jsem se cítila uvnitř dost nesvá. Chvílemi jsem si připadala jako ve stroji času, holt ten funkcionalismus z toho číší na můj vkus občas až moc. Také konstatuji, že by se tady dalo zabloudit, avšak do divadelního sálu trefíte i poslepu. Nyní jenom vyzkoušet si zasednout do hlediště a odvážit se vyrazit na nějaký ten balet nebo operu.

Odjakživa mě na divadle fascinují nejenom výkony herců a hereček, ale pokaždé mám chuť nahlédnout za to všechno, dá se říct pod pokličku. Nevím, jak ostatní účastníci představení, ale já se častokrát přistihnu, že místo abych sledovala děj, přemýšlím, kde to aktéři nacvičili, kde se nalíčili nebo kde o přestávce odpočívají, jak vlastně vypadá jejich šatna, kam zmizí kulisy, když odputují ze scény nebo jak si žije technická složka ve výškách provaziště... Je více než jasné, jakou radost mi brněnské Národní divadlo udělalo, když nejen mně umožnilo nahlédnout do všech zákoutí a tajů... Že jsem se mohla opravdu se „ponořit“, ne pouze běžné „cákání se na hladině“ v hledišti jako normálně v divadelní sezóně.