Představte si, že byste si chtěli od někoho půjčit dejme tomu 30 000 Kč. Věřitel by s půjčkou neměl problém, dokonce by po vás nepožadoval žádné úroky. Jenom byste museli podepsat smlouvu o tom, že když do určitého data nesplatíte danou částku, odřízne vám z těla přesně jednu libru masa. A to z části podle svého uvážení. Šli byste do toho? Jak to dopadne, když na to někde někdo přistoupí, odkrývá brněnské Městské divadlo v Kupci benátském.
Další shakespearovská komedie – roku 2011 Zkrocení zlé ženy a o tři roky později Kupec benátský. Logické, smích táhne diváky k návštěvě jako magnet, jenomže tohle představení není prvoplánově jen tak na vypnutí a vyčištění hlavy. Moša netradičně umístil činohru každým coulem na hudební scénu. Dost vtipně to mátlo publikum, které téměř po každé delší replice (asi ze zvyku z muzikálu) tleskalo. „Komedií nekomedií“ si Městské divadlo naložilo na talíř docela velké sousto. Roku 2009 jakž takž Kupce uhráli v Českých Budějovicích, avšak v pražském Stavovském divadle si na něm, dle recenzí, doslova vylámali zuby.
Děj se odehrává ve dvou základních rovinách – Antonio versus Šajlok a Bassanio plus Porcie. Protože mladík Bassanio nemá dost prostředků na to, aby se vydal za svou vysněnou láskou, rozhodne se požádat o peníze nejlepšího kamaráda Antonia. Všechny jeho lodě, tj. i všechno jeho jmění, se v té době plaví na moři, tak mu doporučí, aby si v Benátkách půjčil na jeho jméno. Narazí na bohatého žida Šajloka, který až podezřele ochotně svolí. Antonio tedy podepíše nevinný kus papíru, že když nestačí splatit do konce měsíce, bude si moci Šajlok zahrát na řezníka a uzmout mu jednu libru masa. Bassanio nelení a ihned poté se vydává vyhádat si Porcii, neboť si ji smí vzít jenom pod podmínkou, že najde její podobiznu v jedné ze tří skříněk (zlatá, stříbrná nebo olověná). Před ním už ztroskotá marocký i aragonský princ a oba musejí s potupou odejít bez rozloučení nebo slíbit, že se do smrti neožení. Bassanio není jediný, kdo se musí nějak přičinit, aby získal svoji dívku. Lorenzo si namlouvá židovu dceru Jessiku, kterou mu úspěšně unese před nosem. Všechno se zdá být krásné, ale jedna Antoniova loď za druhou míří ke dnu. Nestihne splatit úpis. Tvrdohlavý a neústupný Šajlok trvá na svém...
Nebudeme si cokoliv nalhávat, velká většina diváků v hledišti přišla na tento titul kvůli Boleslavu Polívkovi – herecká ikona, klaun s velkým „ká“. Snažila jsem se na něho hledět bez předsudků. Nemůžu mu upřít, že si dokáže podmanit jeviště i publikum. Rozesmívat všechny okolo mu jde jedna báseň, ale když se lidi smějí v tak vážných chvílích jako třeba soud nebo u Šajlokova vynuceného pokřtění, tak už je to vážně k zvážení. Kdyby trošku ubral „komického plynu“, byl by hvězda číslo jedna. Takhle ho předběhl Petr Štěpán jako Bassanio. Mohl sklouznout k patosu ublíženého a ukřivděného křesťana, ale za prvé proměna jeho charakteru probíhala příjemně pomalu a postupně a za druhé se přiklonil spíše k odevzdanému a smířenému pojetí. Dámy si porovnáme za pomocí přirovnání k autům – Eliška Skálová (Nerissa) taková klasická česká Felicie, Andrea Březinová (Šajlokova dcera) poskočí na Octavii, ale Svetlana Janotová coby Porcie musí být jasné luxusní německé Porsche. Bláhově jsem si myslela, že lepšího humoru než v podání Isteníka a Mazáka (mladý a starý Gobo) se nedočkám, avšak skoro na úplný závěr zaperlil Aleš Slanina (Graziano) takovým způsobem, že se jim stal vážnou konkurencí. Neodpustím si zmínku o mini pidi roli Martina Havelky (dóže), kterého naopak ocením za udržení čistě vážné a oficiální tváře.
Nesoulad mezi dobovými kostýmy Andrey Kučerové a moderní scénou Christophera Weyerse ničemu nevadil. Iluzi Benátek navodil Weyers čím jiným než vodou, která měla kromě praktického hlediska se svými odlesky i funkci estetickou. Že to s projekcemi kluci Hloušek a Černák umí na jedničku s hvězdičkou už vím dávno, ale přiznám se bez mučení, že i při druhé návštěvě jsem se na skříňkové projekce těšila jako malé děcko. Aby byl váš zážitek v Městském divadle na Kupci benátském co nejlepší, dám vám pár tipů: nedívejte se před tím na filmovou adaptaci (znali byste detailněji děj a také byste chtě nechtě museli porovnávat neporovnatelné), pokud nejste fanoušky Polívkovými, tak se to aspoň snažte překonat, protože i sám Bolek se překonává. Nejde mu odepřít přesvědčivost při onom slavném monologu o (ne)rozdílech mezi židy a křesťany. Největší pozitiva, jimiž se může brněnské provedení pyšnit, jsou rozmanitost a konzistentnost v jednom – spojit tři zaláskované dvojice se sporem o kus lidského masa není vůbec nic jednoduchého.
