Někdo chodí na operu z donucení (třeba svého protějšku), jiný zase pro lásku k této svébytné umělecké formě. Ale na mě nikdo nemá. Já chodím na operu, pokud se nudím. Jasně, že bych si tenhle žánr dobrovolně nevybrala. Kdo by čeka
Z kraje nutno zdůraznit, že se ani v nejmenším nepokouším o recenzi. Možná se článek jako recenze chvílemi tváří, ale nedejte na první pohled. Ruce by mi upadly nazvat výtvor mé bezvýznamné maličkosti jako profesionální hodnocení na něco tak specifického, jako je opera. Pro mě, zarytého a beznadějného konzervativce, bylo asi nejhorší dokopat se k něčemu novému. Zvědavost (i když jí stejně musel někdo pomoct) nakonec zvítězila nad leností. Obrněna vůči italštině i večerním róbám a oblekům jsem se musela hodit rovněž do gala, abych mohla vyrazit na Verdiho šlágr z roku 1853.
Námět na La traviatu si Giuseppe Verdi půjčil z francouzského románu Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi. Ve své době moc úspěchu nesklidil. Diváci, zvyklí na historické náměty, neskrývali své rozpaky. Evidentně to nebude zas až tak hrozné, když se i dnes, po sto šedesáti letech, La traviata zuby nehty drží na operním nebi. Děj doporučuji nastudovat předem, protože jinak nebudete vědět kam s očima. Sledovat děj, poslouchat hudbu a přitom číst české titulky dá zabrat. Sice se nekoná nic zamotaného, prostě se jistá panička jménem Violetta, trpící nevyléčitelnou chorobou, zamiluje do Alfreda Germonta. Nebo se zamiluje on do ní? Každopádně ona si není jistá, jestli se chce vázat. Nakonec spolu skončí na jeho obrovském sídle. Z ničeho nic se objevuje Alfredův otec, který silně protestuje proti synově nové známosti kvůli penězům a pověsti. Violetta si evidentně moc na svém nestojí, nechá se „překecat“. Už píše milému dopis na rozloučenou a prchá. Alfred ji potkává později na jednom večírku, ale jako pravý žárlivec ztropí scénu, a navíc ji urazí. V posledním, třetím, dějství má Violetta na kahánku. Dlouho nevydrží. Chce ho vidět, naposledy před smrtí se s ním setkat a všechno mu vysvětlit...
Vzhledem k tomu, že opravdu nedisponuji znalostí celého operního souboru Janáčkova divadla nazpaměť, jak u mě mimochodem bývá u jiných frekventovaněji navštěvovaných divadel zvykem, sypu si popel na hlavu. Jmenovitě jsem pochytila jenom ústřední dvojici. Violettu ztvárnila česká operní diva, držitelka Ceny Thálie za roky 2012 a 2013, Jana Šrejma Kačírková. Po krátkém exkurzu do druhů hlasů můžu prohlásit, že Kačírková zpívala sopránem, což je nejvyšší hlas vůbec. Kromě toho, že se činoherně držela asi nejlépe ze všech přítomných, tak jsem žasla, jak může se sotva otevřenou pusou vydávat tóny, které tříští skleničky na miliony střepů. Vyslovím-li jméno Rafael Álvarez, jistě se vám do mysli vloudí fakt, že tento chlapík asi nebude doma v našich luzích a hájích. Mexický tenor, jenž zpíval mimo jiné v Peru i ve Vídni, svým cizokrajným vzezřením ozvláštnil tradiční pohled na hlavní mužskou úlohu, kterou si mnozí představují jako zavalitého chlapíka s vousy. Moc kritiky ode mě neschytá, jazyková bariéra díky všudypřítomné italštině odpadá. Snad se jenom dovolím pousmát nad věkovým rozdílem představitele otce a Alfréda. Buď Álvarez vypadal staře, nebo jeho kolega v roli Giorgia Germonta mladě... Ale chápu, že najít věkově odpovídajícího barytona by dalo pořádně zabrat i nejlepšímu hledači talentů. Teď to vypadá, jako by všechnu smetanu slízl ústřední pár. Na jevišti se vyskytoval bezmála celý operetní sbor. Nikdo z nich k mému údivu nedělal ono pověstné křoví. Každý otevřel ústa minimálně jednou.
Kostýmy již nějaký ten pátek pamatují, ale vzhledem k tomu, že inscenace nehodlá kráčet v modernizující linii, adekvátně dolaďují atmosféru. Ani mě nenapadne litovat rozhodnutí jít na La traviatu. Člověk si uvědomí, že nikdy se nelze obléknout dostatečně formálně. Dostane se mu dokonce lekce, že první řada neznamená výhru, jestliže tedy nedisponuje gumovým krkem. Jeviště Janáčkova divadla je největší v republice a umístí-li se titulkovací zařízení na jeho úplný vrchol, odchází přední řady po dvou hodinách a čtyřiceti minutách se zablokovanými šíjovými svaly. Když ale skončíte blízko jeviště, budiž vám útěchou majestátní výhled na početný operní orchestr. Už u předehry si uvědomíte, že Verdiho hudbu jste už někde slyšeli. Sice si nedovolím tvrdit, že jsem v hledišti nezahlédla tu a tam prázdná místa, ale zase jsem ve foyer spatřila generační všehochuť, což vyvrátilo moji mylnou domněnku, že na operu chodí jen důchodci. V největší moravské metropoli máte dle známého pořekadla „nuda v Brně“ o dost větší pravděpodobnost než v jiných městech ČR, že na paní nudu skutečně narazíte. Nezoufejte – zachrání vás opera, kulturního fajnšmekra z vás udělá.
